Občas se chováme dost hloupě

Poslední dobou mě svět kolem nutí k zamyšlení. Dějí se věci, které mi chvílemi přijdou vtipné, ale v konečném důsledku je to spíš k pláči, než k smíchu. Občas je mi z toho dokonce zle. A často mi zůstává rozum stát. Nikdy jsem příliš nechápala lidský "hon za snem". Snahu být za každou cenu lepší než ostatní, mít toho víc a víc toho dokázat - hlavně aby okolí vidělo, jak dobře se máme, nebo jak skvěle dokážeme bojovat s nepřízní osudu. Hra falše, běh přes mrtvoly, kudly v zádech. Naštěstí si vždy uvědomím, že mám na výběr, že nemusím podobné hry hrát také. 

Každý den s citátem

Nemusím přistupovat na tuhle hru jen proto, abych se "někam dostala, něčím byla". Nemusím psát články v neúnosném tempu. Nemusím psát o každé kravině kterou udělám, jen proto, abych měla co postovat. Nemusím vymýšlet projekty, které nemyslím vážně, nemusím si přivlastňovat vše, co už tu někdy bylo. Nemusím lézt do zadku lidem, kteří mi nejsou sympatičtí nebo mají "jinou životní filozofii", jen proto, abych zapadla. Inspiraci mohu nazvat pravým jménem, a se slušností odkázat na zdroj. To mě vážně nezabije, i když pro spoustu lidí je to asi přílišné přemáhání.

Přemýšlím nad tím, co si asi myslel Brumbál, když věděl, když cítil, že s Tomem Raddlem to nebude tak úplně v pořádku, jak se ostatní domnívají. Že za veškerou tou přízní a oblibou se skrývá jen vlastní prospěch a touha něco si dokázat. Že ta snaha není snahou, nýbrž potřebou vlichotit se do přízně. Ještě že aspoň v našem světě neexistují viteály - bůh ví, kam by to až vedlo.

Člověk by si naivně myslel, že alespoň mezi lidmi, kteří čtou, bude vládnout slušnost, pokora, špetka rozumu, nesobeckost... Místo toho se setkávám s prapodivnými omyly, zaručeně originálními nápady, které mi jsou povědomé, neodkazováním, protože co kdyby náhodou někdo zjistil, že jinde je to taky fajn.  

Asi jsem se spletla. Člověk však vedle spřízněných duší potřebuje i zrcadla, aby věděl, jakou cestou se vydávat nechce.