Óda na mlhu

Dnes jsem při venčení psů na něco přišla - zamilovala jsem si mlhu. Vážně - to šedé cosi, co visí, není přes to vidět a táhne se to do prostoru, že vlastně ani nevíte, kde to začíná a končí. Miluji to. Spousta lidí vnímá mlhu negativně, ostatně já do nedávna asi také. Ale vždyť mlha si zaslouží naše úsměvy stejně jako slunce. Je to jako chodit v soukromé bublince, ve velkém vakuu, kde jste sami se svými myšlenkami, zpěvem ptáků, šustotem padajícího listí. Je to nádhera procházet se zamlženými loukami a zhluboka vdechovat podzimní vzduch.


Když procházím mlhou, jako bych se oddělila od všeho shonu a lidských vymožeností kolem a naopak víc splynula s přírodou, která je kolem mě, těsně kolem mě. Jako by neexistovalo nic jiného než tady a teď. A to je tak nádherný a povznášející pocit. Všechen ruch a shon se smrskne do zpěvu ptáků, šumění větru a skřehotání bažantů.

Navíc mi zamlžené prostředí připomíná některé anglické romány - tenhle konkrétní pohled mi připomíná scénu z Pýchy a předsudku. Jen si to představte, jak se z mlhy směrem k vám noří osoba, kterou milujete a vaše srdce plesá nad tou krásou.

To je další z věcí, jenž mě k mlze táhnou, které mě na ní fascinují - nikdo a nic se neobjeví "násilně". Každý člověk a tvor se noří postupně, získává to punc tajemna. A tak to mám ráda, je to klidné a pomalé, žádný spěch.

Jsem ráda, že jsem dospěla k lásce k něčemu tak přirozenému, avšak nedoceněnému. Příroda je nádherná ve všech svých podobách, pouze my lidé jsme se naučili tyhle podoby dělit na dobré a špatné, na ty, pro které stojí za to ráno vstát z postele a ostatní, které jsou ošklivé a měly by raději zmizet. 





Komentáře