Jablko nepadá daleko od "Hrušků"

Nevím, zda je to tím podzimem venku - i když mám tenhle čas opravdu ráda (který knihomol by podzim neocenil) - nebo mi prostě jen došla trpělivost, ale potřebuji vypustit na svět démona, který ve mně v posledních dnech roste. Vše to začalo babiččinou prosbou, zda bych jí nemohla pořídit "tu kuchařku toho pána, no ten, jak vaří levně". Nejdřív jsem netušila, která bije (na věci kolem vaření mě moc neužije). Až když jsem viděla ten jeho obličej - no nevzala bych si od něj bonbónek, natož aby mi radil, co mám vařit.

Původně jsem měla chuť babičce vyhovět - mám ji přeci ráda, proč pro ni něco nezařídit. No právě, mám ji ráda - po přečtení recenze a zahlédnutí "receptu" na smažák v hrnku, jenž se dělá 5 minut v mikrovlnce, jsem si uvědomila dvě věci: toho, co tohle vydal, by měli zavřít a babičku mám opravdu ráda, takže bych jí takový hnus v životě neobjednala.

Když jsem v knihkupectví zaslechla, jak rychle tyhle "kuchařky" mizí, viděla na FB "davové" fotky z autogramiády, kde to vypadalo, že se něco rozdává zadarmo (něco víc než jen podpis jednoho slizouna) došlo mi to - tohle je odraz naší společnosti. Tohle je společnost, ve které žiji, která vychovává děti a učí je, zaměstnává ostatní lidi, tvoří tuhle planetu, tenhle svět. Nevěděla jsem, zda mám začít brečet, zvracet, zkombinovat trochu od obojího? 

Everywhere...

Tohle je to, po čem lidé kolem touží - rychlé a levné, je jedno že jsou to sračky. Kvantita nad kvalitou - a je to vidět ve všem. Hlavně abychom si urvali pořádný kus a vyzráli jsme nad tím. Je jedno, že se jedná o nekvalitní potraviny, nekvalitní články, nekvalitní cokoliv - hlavně že je to vidět a chce to většina, o to nám přeci jde, nebo ne? 

Být zbožňován a milován davem. Myslí vůbec v dnešní době někdo sám za sebe, nebo se jen slepě táhneme za tím, co je nám předhozeno? Vím, že každý si buduje svůj svět - svou realitu - a já se o to snažím každý den. Snažím se rozhodovat dle sebe a pouštět si do života jen to, co mi je blízké. Žít tak, abych se za sebe nemusela stydět.

Ovšem "realita společnosti" se tak nechutně rozpíná všude kolem a násilně rve na kusy vše, co jí přijde do cesty. Bezohledně šlape po všem, co má v životě smysl, drásá, ničí a pumpuje. Ať už jsou to nesmyslné kolony v Praze (proč chodit pěšky či využít MHD když na to auto mám), důchodcovské honby za slevami v supermarketech, snaha Alzy a podobným vnutit nám Vánoce v říjnu či systém školství, který z nás dělá ovce připravené pro "život ve shodě" s tím vším.