Koktal, červ i frajer
V pubertě jsem si vždy ráda myslela, že neexistuje nic horšího než "být dospívající holka". Že to kluci mají vlastně tak nějak celkově jednodušší. Všichni jsme omylní, včetně mě. S odstupem času jsem dokonce ráda, že jsem nemusela být dospívajícím klukem. Přeci jen - růst prsou je anatomicky běžná záležitost a navíc je to procházka růžovým sadem vedle nepsaných pravidel co-proboha-nesmíte-udělat-jinak-budete-vypadat-jako-buzna. Třeba nosit kapuci. Ukázat se někde s mámou. Psát básně - proboha, šílíš?!? V podání spisovatele Davida Mitchella má však dospívání jednoho kluka vedle hořké příchuti i lesk ironie a humoru. Třináct měsíců je naprosto dokonalá kniha - a bez skrupulí mohu říct, že jedna z nejlepších, co jsem letos četla.
Jason Taylor, svou starší sestrou "láskyplně" nazývaný Věc, má právě třináct let. Píše se rok 1982 - Anglie má svou Margaret Thatcherovou, válku o Falklandy a televizní soutěž Hádej, hádej, hadači. Jason vede vlastní válku s Katem, který mu běžně usekává slova. Samozřejmě v těch nejméně vhodných chvílích. Své zadrhávání se snaží schovat za první vykouřené cigarety, brutální hry na ledu a klepání na dveře starého, mrzutého dědka - zapadnout mezi vrstevníky je v tomhle věku životní nutnost. Pokud nechcete být otloukánkem.
Bystrý a inteligentní kluk, co to umí se slovy alespoň na papíře, tyhle přednosti rozhodně nemůže vystavit na odiv. Ve třinácti? Kluk a básníkem? To je společenská sebevražda. A tak se snaží splynout, zapadnout a kličkovat - jak mezi spolužáky, tak mezi vlastními slovy. O to bujnější je jeho vnitřní monolog, který je stejný, jako Jason sám - chytrý a plný postřehu.
Nejedná se o žádnou ubohou náhražku hrající na city, kterých můžete na pultech knihkupectví najít tuny. Je to vyspělé a skvostné dílo. Tohle není jen obyčejná kniha, která přinese pobavení a chvilkový odpočinek. Tohle je umění a já před autorem smekám a oddaně mu padám k nohám.
 |
| Vydavatelství Mladá fronta |
Jason Taylor, svou starší sestrou "láskyplně" nazývaný Věc, má právě třináct let. Píše se rok 1982 - Anglie má svou Margaret Thatcherovou, válku o Falklandy a televizní soutěž Hádej, hádej, hadači. Jason vede vlastní válku s Katem, který mu běžně usekává slova. Samozřejmě v těch nejméně vhodných chvílích. Své zadrhávání se snaží schovat za první vykouřené cigarety, brutální hry na ledu a klepání na dveře starého, mrzutého dědka - zapadnout mezi vrstevníky je v tomhle věku životní nutnost. Pokud nechcete být otloukánkem.
Bystrý a inteligentní kluk, co to umí se slovy alespoň na papíře, tyhle přednosti rozhodně nemůže vystavit na odiv. Ve třinácti? Kluk a básníkem? To je společenská sebevražda. A tak se snaží splynout, zapadnout a kličkovat - jak mezi spolužáky, tak mezi vlastními slovy. O to bujnější je jeho vnitřní monolog, který je stejný, jako Jason sám - chytrý a plný postřehu.
Mezi mnou a Dawn Maddenovou jsou navíc propasti. Podle většiny děcek je Kingfisher Meadows nejelegantnější část Black Swan Green. Farma Dawnina otčíma představuje opak elegance. Já patřím do třídy 2KM, kam chodí lidi s nejlepším prospěchem na škole. Ji zařadili do 2LP, což je prospěchově druhá nejhorší třída. Tyhle propasti se nedají jen tak překlenout. Existují určitá pravidla.Třináct měsíců je mou první knihou od Davida Mitchella. A já si jeho styl psaní zamilovala. Je to tryskající poezie s neskutečnou hloubkou. Jeho slova kloužou po papíře, jako by se narodila právě pro tuhle chvíli, pro tuhle knihu. Z roku života jednoho puberťáka dokázal udělat zážitek, který mě neskutečně bavil a zároveň se dokázal zakousnout do hlubin mé rozjitřené duše. Byla jsem Jason Taylor a procházela veškeré útrapy i úspěchy jeho třináctiletého já.
A pak je tu pohlavní styk. V biologii se probírá až ve třeťáku. Jenomže náčrtek ztopořeného penisu a vaginy v učebnici je jedna věc, a doopravdy to dělat druhá. Jediná opravdová vagina, kterou jsem kdy viděl, byla na umaštěné fotce, kterou Neal Brose ukazoval zájemcům za pět pencí. Připomínalo to klokaní mládě ve tvaru krevety, stočené v matčině chlupatém vaku. Málem jsem vyzvracel tyčinku Mars i křupky, co jsem měl k svačině. Nikdy jsem žádnou holku ani nepolíbil. Dawn Maddenová má oči barvy tmavého medu.
Nejedná se o žádnou ubohou náhražku hrající na city, kterých můžete na pultech knihkupectví najít tuny. Je to vyspělé a skvostné dílo. Tohle není jen obyčejná kniha, která přinese pobavení a chvilkový odpočinek. Tohle je umění a já před autorem smekám a oddaně mu padám k nohám.
Knihu doporučuji každému, kdo u čtení hledá "něco navíc" - ne jen odškrtnutou knihu na pomyslném seznamu "Za život jsem přečetl/a". Osobně křičím z nadšených plic: víc "Mitchellů" do literární frašky dneška, prosím!
Za poskytnutí recenzního výtisku vřele děkuji Vydavatelství Mladá fronta.
Autor: David Mitchell
Překladatel: Petra Diestlerová
Počet stran: 360
Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 2014
Komentáře
Okomentovat