Podzimní procházky

Podzim - čas knihomilů. Sychravo, pošmourno, mlhavo, člověk by nejraději zůstal doma a nikam nevylézal. A to přesně na tomhle čase miluji, že ostatní zůstávají doma, pokud ven vysloveně nemusí. Když jdu venčit kluky v tomhle počasí, většinou mám to štěstí, že nepotkám ani nohu. Žádní splašení cyklisté, které bych nejradši poslala do horoucích pekel, žádné babky, které potřebují vědět kam jdete, proč a číslo vaší občanky, žádní užvanění psíčkaři s nimiž "toho máme hodně společného". Klid, ticho, vlastní myšlenky, pohoda. Za tu trochu oblečení navíc bohatá odměna.

Podzimní procházky jsou krásné...

Našim klukům je úplně jedno, jaké je venku počasí, hlavně že jsme venku a procházíme se. I když si troufám tvrdit, že podzim mají v lásce. Co pro ně podzim znamená? Bažanti na polích, které mohou neúnavně prohánět a zvedat z jejich líné pozice. Není vedro ani zima, je tak akorát, což se svými dlouhými chlupy nesmírně ocení. Jablka, všude spadaná jablka - jsou dobrá a lahodná, na okus skvělá a ještě se dají použít jako přírodní míčky. 

Všudypřítomnost klacků - vypadá to, že na podzim padají stejně hojně, jako listí. Myši, háravé fenky (k nepřílišnému nadšení všech přítomných páníčků), právě padající list, veverky, ...

A co mám na podzimních procházkách ráda já? Již zmíněný klid a absenci lidí (pokud tedy zrovna nevykoukne slunce, to se všichni vyhrnou ven), mlhu, padající listí (které však nechytám do pusy jako psi), šípek, oranžovo-žlutou barevnost, déšť a jeho zvuk, ...  

Velmi se mi líbí myšlenka "Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení.", znáte ji? Vzpomenu si na ni pokaždé, když mě přepadne lenost vylézt do sychravého počasí. Nakonec mi dá naději "se přemoci" a zjistím, že právě podzimní počasí je k procházce naprosto skvělé.

Když se člověk dobře oblékne, je mu příjemně, má červené, ofoukané tváře a dobrou náladu. Jsem v zásadě docela lenivá potvora, ráda zůstávám zalezlá doma, ve svém teplém, čtecím koutku, s konévkou čaje a právě rozečtenou knihou. Ovšem ani zapálený knihomol nesmí zapomínat na fakt, že vzduch a pohyb je prostě třeba. Proto jsem moc ráda, že jsme si naše dva chlupáče pořídili - i když občas remcám, jsem nakonec ráda, že jsem venku. 

Často se přistihnu při tom, že i když se mi ven nechce, chybí mi to. Jakmile se nejdu projít, jsem nabručená a mám pocit, že "mi něco chybí". Navíc není nic krásnějšího, než vidět radost našich kluků z toho, že jsou venku. Jsou zrozením pravého, nefalšovaného, ztělesněného štěstí. A to je nejkrásnější pohled na světě.

Co vy a podzimní procházky? Chodíte usínající přírodou, nebo raději zůstáváte v teple domova? Máte v okolí park či les, kam se rádi zašijete před světem?