Místo obličeje ropuší prdýlka

Jako každá správná dívka jsem si vždy toužebně přála, aby má pleť vypadala jako prdel svrasklé ropuchy. Co může být krásnějšího, než čelo plné bolavých, červeně a bíle pulzujících jebáčků, nadšeně mávajících na lidi kolem? No? Snad jen to, když se tahle krása začne rovnoměrně rozlézat přes údolí spánků, lehce laskat lícní kosti a rozkošnicky osidlovat tváře a občas, občas se dostat až na samou hranici brady. Tomu se říká orgastická extáze nad stavem roztomilosti kortikoidového ksichtu! A čím završit tu sladkobolnou dokonalost? Knírkem. Malým, světlejším, přesto bujícím. 

S úsměvem i ropuší prdel vypadá líp...

Vítejte do reality mých posledních dní! Když jsem odjížděla z nemocnice, plašila jsem v hysterických kruzích, že po kortikoidech budu mít zas "ksicht jako sysel křížený s měsíčkem" a "budu tlustá jak to prase". Sestra Kristofora mě uklidnila, že přibrat nestihnu, protože prostě nestihnu a dávka se bude snižovat. Tak klid, že, co se budeme vzrušovat. 

Jenže - nevěř práškům, děvo milá. Zvláště takovému libému svinstvu - čtrnáct dní v pohodě, střeva v klidu, to si někde musí vybrat svou daň, nenech si věšet bulíky na nos. Stačily dva dny pobytu doma. A ejhle, jebáček. 

Nu což, stane se. Jenže. Místo v sysla morfuji na ropuchu. Respektive na ropuší prdel. Vem ďas, že to blbě vypadá, ale zatraceně to bolí, určitě víc jak porod (nehádejte se se mnou, jsem na kortikoidech, mohu trpět nehezkými změnami nálad, depresemi a křikem). 

Líííííz

Ale protože jsem se rozhodla řešit vše s optimismem, stavím se k ropušímu problému čelem - doslova a dojebáčku. (Naštěstí jsem se nestihla nechat ostříhat, takže laskám svou ofinu a povýšila jsem ji na závěs.)

A tak si hopkám po světě, směji se a vyhlížím růžovou budoucnost, která obsahuje snížení dávky o pár miligramů až na hranici "corticoid-free" a můj obličej se v ní mění z ropuší na prdýlku dětskou.