I knihomol potřebuje sociální kontakt

Temná místnost, pruhované teplé ponožky, vydýchaný vzduch, armáda hrnečků a světla tak akorát, aby se v něm dalo číst. Týden nemytá, do slov zahloubaná postava. Ne, zas tak špatně na tom (doufám) nejsme, ale všichni dobře víme, že knihomol je nejvíc spokojený doma s knihou v ruce. Přesto i my občas potřebujeme vylézt na čerstvý vzduch a mezi lidi -  a nejlépe mezi stejně postižené. 

Vidíte, jak jsem se bavila! 
Photo by Martin Skřivánek

Čtenáři, spisovatelé, nakladatelé, blogeři a jiné duše provázané knihami a psaním, se sešli na druhém ročníku Festivalu literatury pro opravdové booklovery Belles Lettres, za jehož vznikem stojí sympatická mladá žena Katka Borovanská. I když to letos vypadalo, že se na festival nepodívám, nakonec jsem si v pátek užívala první festivalový den - a jsem za to vážně ráda. Oproti loňsku to byl příjemnější zážitek, protože nás tam nebylo tolik. Je mi jasné, že to není nic, z čeho by organizátoři skákali do stropu, ale já si tu komorní atmošku užívala.

Letos došlo k několika změnám - festival byl rozdělen do dvou dní a na dvě místa, už se nepodával oběd, lahodné dortíky ba ani káva, ale člověk na knižní festival nejede kvůli jídlu, že? Potkala jsem zde staré známé tváře, jako například Reného Nekudu, který je s rovnátky ještě roztomilejší a víc podobnější žáčku první třídy, než kdy dřív. Pozdravili jsme se a prohodili pár slov, kdy mě stihl rozesmát otázkou, zda dnes také přednáším - to bych asi raději 1000x napsala "Miluji Dolores Umbridgeovou a chci jí žužlat palce u nohou.", než abych si stoupla před lidi.

A pak to začalo - René mě seznámil s jedním ze svých studentů z kurzů, takže jsem měla s kým sedět, povídat si a probírat, co nás na kom zaujalo a proč. Na páteční program jsem se moc těšila, ale na místě jsem zjistila, že došlo k pár drobným změnám, protože se někdo nevyzná ve vlastním diáři. Mrzí mě, že z programu zmizel knižně-blogerský pokec, na ten jsem byla zvědavá, ale zas jsem se díky delší pauze na oběd stihla podívat do antikvariátu. 

Nejmilejším řečníkem celé akce byla bezesporu Jana Florentýna Zatloukalová, kterou můžete znát z blogu Kuchařka pro dceru. Díky růžovým vlasům nepřehlédnutelná a zároveň vyrovnaně a neextravagantně působící žena, která nakráčela se svým příběhem před posluchače, si získala mé vřelé sympatie. Krom toho, že jsem si během pár vteřin zamilovala její knihu Snídaně u Florentýny (protože mi dala pocit, že bych byla schopna něco uvařit),  uchvátil mě i fakt, že mluvila přímo ke mně. Dobře, mluvila ke všem, ale na mě to tak prostě působilo. 

Povídala nám také o tom, jak si díky blogování můžete vydláždit cestu k vydání knihy a jak se nevyplácí namyšleně odhodit získané čtenáře, když vylezete na pomyslný vrchol. Že má cenu šlapat dál, i když to vypadá, že jste vlastně ustáli na místě a nic se neděje - takže obrovské díky za nakopnutí a řadu skvělých podnětů!                                                                                                                               

Jako završení božího dne mi ujel autobus domů - což bylo naprosto skvělé, protože jsem se odvážila přesunout do Café Jedna, kde se konalo zahájení festivalu Kavárny naživo. Mimo jiné zahrál i Filharmonický orchestr Iwasaki a musím říci, že to tedy byl zážitek. Příjemná společnost, skvělá atmosféra, odcházela jsem na poslední spoj jen velmi nerada. Celý den byl jeden velký, skvělý zážitek, jenž jsem si užila a doufám, že se na Belles Lettres podívám i další rok.