A žili spolu šťastně...
Popelka, Sněhurka, Šípková Růženka, Zlatovláska. Kdo by je neznal? Jsou s námi již od dětských let a s nimi i šťastné konce. Princ najde princeznu, zachrání ji, políbí a zvony štěstí se rozezní nad celým královstvím. Láska zvítězí nad nenávistí, vše se vyřeší ku prospěchu těch, kdo si to zaslouží. Možná už nejsme caparti, ale mnohé se nezměnilo, pouze princ a princezna mění jména, povolání, dobu. Stále však můžeme narazit na šťastné konce. Jenže tady je ten drobný háček - šťastný konec není konec.
Život prince a princezny přeci neskončí tím, že se políbí na vlastní svatbě a v doprovodu rozličných zvířátek vstoupí do světla plného hudby. Možná by to bylo krásné (a lehce morbidní), ale tak to není. Jako malá jsem pohádky milovala a ruku na srdce - jako velká je miluji ještě víc. Jenže pořád se nemohu zbavit dojmu, že mne někdo celý život nehezky tahal za nos. Jistě, je možná příjemné se sem tam nechat zatahat za fusekli, ale.
Kdykoliv jsem četla o Popelkách, Bridgetkách a jiných dámách, získala jsem dojem, že nejtěžší věcí pod sluncem je narazit na toho pravého a ulovit ho. Tedy, nechat se jím ulovit. Že úkolem žen je tvářit se ztraceně, svou nevinností okouzlit toho pravého prince, společně překonat nějaké ty překážky jako tloušťku, nedorozumění s houbičkami, případně ne zrovna přející macechu toužící po obdivu zrcadla, a pak je vymalováno. Protože jakmile se ocitneme v jeho náruči, máme to šťastně až do smrti prostě zaručené. Nebo ne?
Tady vidím dokonalou lstivost. A vlastní naivitu. Já chci těm příběhům věřit. Jenže život je někde jinde. Opravdu dlouho jsem si myslela, že najít si prince je ten nejděsivější úkol, který na mě čeká. Že pak už to bude procházka růžovou zahradou, kde budou labutě zpívat zamilované písně a jednorožci zvracet žužu na potkání. Chyba lávky. Dokázat s princem žít i po šťastném konci, to je teprve to pravé umění.
Nikdo vám neřekne (možná řekne, ale kdo by v oparu zamilovanosti věřil závistivému pesimistovi), že kytky a srnečky se nebudou konat každý den. Že to nakonec vždycky bude zvednuté prkénko, poházené ponožky a trenky, koule, které je třeba v letních měsících prohrábnout, a romantika okoukaná z porna.
Že ani my nebudeme dennodenně okouzlující krásky a pokud nechceme prasknout (nebo umřít v křečích), dříve či později si uprdnout zkrátka musíme. Že tou pravou výzvou bude přestát první společnou dovolenou, PMS, hádku o ničem, hádku o něčem, nemoc, nechuť, drobné nedostatky obřích rozměrů, fakt, že se na zámku občas něco podělá a je třeba to vyřešit... A tak nějak vlastně celý společný život.
 |
| I know you... |
Kdykoliv jsem četla o Popelkách, Bridgetkách a jiných dámách, získala jsem dojem, že nejtěžší věcí pod sluncem je narazit na toho pravého a ulovit ho. Tedy, nechat se jím ulovit. Že úkolem žen je tvářit se ztraceně, svou nevinností okouzlit toho pravého prince, společně překonat nějaké ty překážky jako tloušťku, nedorozumění s houbičkami, případně ne zrovna přející macechu toužící po obdivu zrcadla, a pak je vymalováno. Protože jakmile se ocitneme v jeho náruči, máme to šťastně až do smrti prostě zaručené. Nebo ne?
 |
| A Dream is... |
Nikdo vám neřekne (možná řekne, ale kdo by v oparu zamilovanosti věřil závistivému pesimistovi), že kytky a srnečky se nebudou konat každý den. Že to nakonec vždycky bude zvednuté prkénko, poházené ponožky a trenky, koule, které je třeba v letních měsících prohrábnout, a romantika okoukaná z porna.
Že ani my nebudeme dennodenně okouzlující krásky a pokud nechceme prasknout (nebo umřít v křečích), dříve či později si uprdnout zkrátka musíme. Že tou pravou výzvou bude přestát první společnou dovolenou, PMS, hádku o ničem, hádku o něčem, nemoc, nechuť, drobné nedostatky obřích rozměrů, fakt, že se na zámku občas něco podělá a je třeba to vyřešit... A tak nějak vlastně celý společný život.
Vztah totiž nikdy nekončí na začátku a bez snahy z obou stran se žádné šťastně až do smrti konat nebude.
Komentáře
Okomentovat