Zpráva o prostém lidství

Strach je hluboce zakořeněná lidská reakce na odlišné a neznámé. Patří k životu stejně jako radost, láska či bolest. V historii lidstva můžeme najít období, která strachu nepříjemně nahrávají do karet. Období, kdy není snadné být jiný, mít odlišný názor a pohled na věc, vzhled či jméno. Strach totiž občas dožene lidi k nelidským činům. Jenže, je něco omluvitelné jen proto, že to dělají i ostatní? Když chápeme určité lidské chování, znamená to snad, že s ním souhlasíme? Brodeckova zpráva francouzského spisovatele Philippa Claudela rozevírá temné hlubiny rozbouřených vod lidské zbabělosti a syrové zrůdnosti.

Brodeckova zpráva - Philippe Claudel

Horská vesnička v pohraničí se pomalu oprošťuje od temných stínů války. Sotva se vesničané oklepou a zabrousí do starých kolejí, na pomyslném prahu jejich domovů se objeví cizinec, kůň a osel. Vše na tomto muži a jeho zvířatech je tak divné a jiné. Zdvořilé chování, avšak velmi tiché, úcta s jakou mluví ke svému zvířecímu doprovodu, deník do kterého si věčně něco čmáře, prapodivné barevné oblečení. Tenhle člověk a jeho tiché rituály mezi vesničany bolestně nezapadají. Snad jen jediný člověk má k nově příchozímu jisté sympatie. Brodeck.

Možná je to tím, že je sám odlišný. Přesto ho vesničané mezi sebe přijali. A je to právě Brodeck, na jehož bedrech spočine úkol sepsat zprávu. Zprávu o zavraždění Anderera, toho cizince, který tak rozbouřil poklidné vody přízemního života vesničanů. S pocitem, že mu nic jiného nezbývá, že na něm celá vesnice spočinula svým zrakem, se Brodeck ujal svého úkolu. Jako malé zadostiučinění začne Brodeck vedle oficiální zprávy sepisovat i své vlastní vyprávění. Svůj pohled na Anderera, celou situaci ve vsi, vzpomínky na tábor, nelehký úděl lidského bytí.

"Nemohlo to skončit jinak, Brodecku. Ten člověk byl jako zrcadlo, chápeš, nemusel říct ani slovo. Každému odrážel jeho obraz. Nebo to byl poslední vyslanec Boží, než Bůh zavře krám a zahodí klíče. Já jsem stoka, ale on byl zrcadlo. A každé zrcadlo se, Brodecku, jednoho dne rozbije."
Jako na potvrzení svých slov vzal Peiper láhev, co měl před sebou, a mrštil jí o zeď. Pak vzal další a další, a jak se láhve rozbíjely a zasypávaly kuchyni tisícerými střepinami, smál se jako smyslů zbavený a hulákal: "Ziebe Jahr vo Missgesck! Ziebe Jahr vo Missgesck! Ziebe Jahr vo Missgesck!" - "Sedm let neštěstí! Sedm let neštěstí! Sedm let neštěstí!" Potom se zarazil, zhroutil se na stůl s tváří v dlaních a rozeštkal se jako malé dítě. 

Brodeckova zpráva je psána nádherně poetickým jazykem, který umocňuje melancholické až stísněné pocity z celého příběhu. Jak už to u lidských zpovědí bývá, Brodeck přeskakuje od myšlenky k myšlence a tvoří tak na první pohled chaotickou změť, která však dohromady dává dokonalý obrázek. Čeho? Lidství ve své nejsurovější podstatě. I když se nejedná o veselé vyprávění, ba naopak je příběh plný neskutečně svíravých okamžiků, Brodeck nesoudí, pouze předestírá čtenáři, co se událo.

Tuhle knihu bych rozhodně nezařadila na seznam "lehkého čtení". I když bych byla moc ráda, aby si našla co nejvíce čtenářů, obávám se, že jemnocitné povahy by její sílu nemusely snést. Během čtení jsem se propadala do hlubin zoufalství a nejednou měla stažené hrdlo. Tak moc jsem s Brodeckem soucítila, tak moc jsem se bála, aby se to neubíralo směrem, kterým se vesničané ve své davové síle vydali. 

Nádherně napsaný bolestný příběh, který si zaslouží čtenářskou pozornost. Pro mě osobně jedna z nejsilnějších knih, které jsem měla možnost číst. Občas bylo až nesnesitelné, kolik pravdy se v této knize skrývá. Jenže člověku to ani přes všechny ty hrůzy a útrapy nedá a musí s Brodeckem dojít až na samý konec...

Autor: Philippe Claudel
Překladatel: Kateřina Vinšová
Počet stran: 256
Nakladatelství: Paseka
Rok vydání: 2014