Neutečeš
Sedí na lavičce a předstírá, že je zahloubaná do četby. Místo toho poslouchá ruch, který kolem ní žije vlastním životem. I kdyby v tuhle chvíli zemřela, nic se nestane. Nic se nezastaví. Život běží dál a na jednotlivci nezáleží, i když si tak rádi myslíme opak. Je překrásný den, tak bolestně nádherný. Bolest. Zdechni ty malá děvko. O té něco ví. Zhluboka se nadechne, protože se jí myšlenky rozutekly směrem, o který nestojí. Usměje se. Člověk by musel být hodně vnímavý aby poznal, že se za těmi zkroucenými rty neskrývá ani špetka radosti. Myslíš si o sobě, jak nejsi chytrá, co? Zavře knihu, předstírání už ji nebaví. Ještě chvíli sedí a rozhlíží se, načež uklidí knihu do kabelky a zvedne se k odchodu.
Nemá sice stejný účes, dokonce ani oblečení, i tak je však stejná jako tisíce jiných. Méně chápavá osoba by si jistě pomyslela, že je jiná. Volná. Volnomyšlenkářská povalečka. Ale opak je pravdou. Ohlodáni na kost jsme všichni jedno a totéž. Jsme uzlíčky emocí a zajatci vlastních myšlenek. Klubko poháněné strachy. Vědomými a nevědomými ještě víc. Chcípni ty namyšlená blbá náno. Možná by si mohla po cestě koupit zmrzlinu. Nebo se podívat na racky u řeky. Vždycky to přece měla ráda.
Tiše kráčí nábřežím a snaží se nedívat nikomu do očí. Je obrácená do sebe, přesto se o nic nesnaží víc, než o útěk z toho zasraného vězení. To se ti nikdy nepodaří, má milá. Její tichost křičí do světa kolem, je výraznější než rudý kus hadru před očima rozzuřeného býka. A přece ji nikdo neslyší. Je sama, ale to si uvědomuje již dlouhé roky. Vždycky budeš sama. Nikdo nechce poslouchat nářky jedné ubohé holky.
Nasadí si sluchátka. Pořád ještě věří, že dokáží probudit svět ve kterém se cítí bezpečně. Snaž se. Hlavně nahlas. Aspoň na chvíli ztišit hlasy, které nikdy neumlknou. Jsi vážně ubohá, víš to? Vnímá tep hudby i svého srdce. S trochu lepším pocitem kráčí dál. Vzlétá. Daleko od krutosti skryté v hlubinách.
Do očí se jí derou slzy a ona neumí vysvětlit proč. Kde se v ní bere tolik smutku? Vždyť by přeci měla být šťastná. Nevděčná zrůdo. Má dvě zdravé ruce a nohy, plíce, které dýchají čerstvý vzduch, oči, které vidí lesklou hladinu řeky. Kde se v ní bere tolik stísněnosti? Neutečeš.
 |
| Úzkostlivé objetí... |
Nemá sice stejný účes, dokonce ani oblečení, i tak je však stejná jako tisíce jiných. Méně chápavá osoba by si jistě pomyslela, že je jiná. Volná. Volnomyšlenkářská povalečka. Ale opak je pravdou. Ohlodáni na kost jsme všichni jedno a totéž. Jsme uzlíčky emocí a zajatci vlastních myšlenek. Klubko poháněné strachy. Vědomými a nevědomými ještě víc. Chcípni ty namyšlená blbá náno. Možná by si mohla po cestě koupit zmrzlinu. Nebo se podívat na racky u řeky. Vždycky to přece měla ráda.
Tiše kráčí nábřežím a snaží se nedívat nikomu do očí. Je obrácená do sebe, přesto se o nic nesnaží víc, než o útěk z toho zasraného vězení. To se ti nikdy nepodaří, má milá. Její tichost křičí do světa kolem, je výraznější než rudý kus hadru před očima rozzuřeného býka. A přece ji nikdo neslyší. Je sama, ale to si uvědomuje již dlouhé roky. Vždycky budeš sama. Nikdo nechce poslouchat nářky jedné ubohé holky.
 |
| Aaron Jasinski - headphone artwork |
Do očí se jí derou slzy a ona neumí vysvětlit proč. Kde se v ní bere tolik smutku? Vždyť by přeci měla být šťastná. Nevděčná zrůdo. Má dvě zdravé ruce a nohy, plíce, které dýchají čerstvý vzduch, oči, které vidí lesklou hladinu řeky. Kde se v ní bere tolik stísněnosti? Neutečeš.
Ne, neuteče. Sobě nikdy nikdo neuteče. A možná právě proto jí je tak těžko. Sobě můžeme utéct jen jediným způsobem. Do toho. Ale stojí to za to?
Komentáře
Okomentovat