Velké stěhování

Mám novinku, která teď hodně ovlivňuje - a ještě víc bude - mé dny. Je na čase říct to nahlas, protože už se nebojím, že když to vyslovím, celé to zmizí a rozplyne se jako obláček dýmu. Budeme se stěhovat. Ze západu na sever, z města do vsi, z bytu do domečku. Není to mé první stěhování, přesto ho vnímám jako jedno z nejzásadnějších. Nestěhuji se sama, stěhujeme se jako rodina. Já, on, naši psi a samozřejmě krysandy a knihy (a další milion krámů, které ještě čekají na pakování). Je to neskutečně zvláštní pocit a upřímně - asi mi to ještě úplně nedochází. Pořád nemohu uvěřit, že jsme konečně našli náš dům. A že to prostě tak nějak vyplynulo. Stalo se. A stále se děje. Zapadá to do sebe a já věřím tomu, že to všechno zvládneme. 

...

Nejsem rodilá Plzeňačka, přistěhovala jsem se sem před čtyřmi lety k příteli. Vlastně to byla s Plzní má premiéra, nikdy dříve jsem tu nebyla. Přesto jsem si tu zvykla, našla přátele, místa, která mám ráda, tak trochu zapustila kořínky. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi nebude stýskat. Stejně tak by bylo lživé i tvrzení, že tu chci zůstat. Nevím, jestli jsem se za ty čtyři roky změnila já nebo Plzeň (možná obé), ale už to není ono. Přiznám se, že mě děsně štvou lidi. A město jako takové. Ano, miluji posezení v kavárně, knihovny (po těch se mi bude zatraceně stýskat), možnost dojít si kdykoliv do krámu, když něco zrovna dojde a jo, donášce s pizzou odolávám těžko. 

Ale s radostí to vše vyměním za klidnější život na vsi. Možná jsou mé představy veskrze romantické, ale věřím, že na vsi budeme mnohem šťastnější, spokojenější, klidnější a taky zdravější. Je zvláštní, že teď vlastně žiji v představách nového doma - tedy v těch, které si nesu z prohlídky domu (nutno dodat, že je fakt hezký a svítilo slunce a bylo tam prostě nádherně). Tady nám to už téměř nepatří. Nejsem ani tady, ani tam a přece jsem. A přesto mi to stále úplně nedochází. My se budeme stěhovat. Vážně se to děje, je to skutečné. 

...

Ještě jsem tedy nezačala ani balit. Nějak se mi nechce žít mezi krabicemi, ale je mi jasné, že už to dlouho odkládat nemohu. V září bychom chtěli být už v novém. Měsíc. Jeden měsíc na přesun všeho a všech. Těším se a děsím zároveň. Ale to je život, že? Opustit staré a tvořit nové. Pohyb, změna. Na jednu stranu jsem z toho velmi unavená (protože pan C. ani pásový opar tomuhle moc nenahrávají), na druhou mi to do žil vlévá neuvěřitelnou sílu a optimismus. 

Začnu vařit a tvořit rukama, víc číst a psát, budu mít paradoxně víc prostoru sama pro sebe. Budu se muset naučit znovu řídit - řidičák mám sice osm let, ale stejně dlouho jsem ho nepoužila. To je můj malý strašák číslo jedna, i když vím, že jsem si jízdy užívala. Ale je to dlouho, člověk je starší a - v mém případě rozhodně - větší strašpytel. Jsem však plná naděje, že to dám! Pomalu, s rozmyslem, ale dám!  

Těším se, že obnovím psaní pohledů a dopisů a budu mít svůj malý pokojíček na čtení. Bude mi sice chybět vana, kterou zastoupí sprchový kout, ale bude tam krb. Už vidím ty podzimně zimní večery, v ruce horký čaj nebo kakao a praskající oheň. Vidím dýně, které si pěstuji na zahrádce, verandu, kterou dostavíme. Vidím šťastné výrazy našich psů. Těším se na návštěvy, které přijedou na čaj a něco dobrého. 

Sním s otevřenýma očima. Čtení na zahradě, pozorování západů slunce, opékání buřtů, večery padajících hvězd. Barevnost podzimu, tak jiná než ve městě. Příroda blíže než na dosah ruky, nové knihovny, nová knihkupectví, staří známí a nové tváře. Klid a prostor pro rozjímání. Ráj duše, ráj rodiny, ráj života. Náš malý ráj.